On the edge

je velice nadnesený výraz. Nikdy jsem nebyla na okraji, na hraně, na dně. Proto jsem se taky nikdy dostatečně neodrazila.
Ale teď mám najednou pocit takovýho zvláštního prázdna. Jo, sem tam přijde velice příjemný den, akce, situace, moment. Ale platím za ně řekla bych vyšší cenu než dřív. Najednou mi přijde, že dělám jednu chybu za druhou. Mám problém rozlišit, co chyba je a co ne.
Jako by v každým mým slově byl ukryt nůž. Nikdy nevím, který je z plastu a který má čepel vybroušenou tak, že bez potíží přeřízne jakékoli lano. Nechci, aby to tak bylo.
Sama ve svých pocitech se ztrácím, jak malá vyplašená holčička v hlubokém lese. Ale vždyť už nejsem malá holka. Změnila jsem se. Jak moc? Měnit se je normální, patří to k životu, tak proč je to špatně? Není? Hádej

Hate

Nesnáším naprosto z celé duše, když stojím jak tvrdý Y a v hlavě mám jak po smrtícím Kirilovi. Ale ještě víc mě štve, když mi kvůli tomu někdo "promlouvá do duše". Vytáčí mě to do nepříčetnosti. Jsem holt jen obyčejná holka, co jí občas veškerý myšlení s úsměvem řekne adios a buenos dias jí popřeje buď tma a ticho a někdy s nima dorazí i parádní nervozita. Tak mi dejte pokoj! Genius nejsem a ani být nechci, tak o co jde! Na hlavu se kvůli tomu stavět nebudu! Kvůli nikomu a ničemu!

Jen tak mimo článek: z celýho srdce děkuju všem, co se mě v tu chvíli zastali, i když si pak taky vyslechli svý.

Nezemský člověk

Dělám všechno proto, abych nemusela kráčet nohama pevně po zemi. Sama nevím proč. Snad proto, že ostatní to tak dělají. Snad je to touha odlišit se od standardu, být mimoprůměrná... Ale dnes a denně zjišťuji, že ať dělám, co dělám, zákon gravitace pro mne stále platí. A taky přímá úměra platí - čím výš vyletím, tím víc si namlátím, až mi shoří křídla, protože ani díky Ikarovi jsem si nemožnost svého počínání zcela neuvědomila. Lidi se neučí z chyb jiných, ale pouze ze svých vlastních modřin.

Písnička "Tříštějící se sklo"

V jedné nevzácné chvíli mě napadlo, zda je možné, aby mě v mých krásných mladých letech postihl infarkt. Byl to jen nápad. Skutečný infarkt na mě možná čeká v daleké budoucnosti, pokud ho teda nepředběhne projíždějící nákladní auto nebo žralok poflakující se v blízkosti Bondi Beach.
Úlevou z toho, že jsem stále mezi živými a infarktem neohroženými, mi dodala síly k smíchu. A jsme u toho. Smích a zas jen smích. Budu mít vrásky. Děsné, nerozdýchatelné, dech beroucí! Já a vrásky? Ale samozřejmě, proč ne!
Smích léčí, mě zabíjí. Je totiž velmi nebezpečné dostat záchvat ve chvíli, kdy ke břehu daleko a ke dnu ještě dál. Nalokat se chlorovody vskutku není nic příjemného.
Škoda jen, že neumím vyprávět vtipy a začnu se smát ještě dřív, než ho stihnu dopovědět. Jinak byste se totiž mohli smát se mnou.

Today

Je to určitě blbým postavením hvězd, Venuše a Marsu!
Všichni jste blázni, jen já jsem ponorka!
Jo, takže já jsem blázen letadlo, který si myslí, že je žlutá ponorka, ale přitom je jen zahnědlej vyřazenej větroň...
Bude mi to vadit a asi z toho budu mít až do konce života tik v levým uchu...

Miluju vymytý dny:)

Checht

Ve frontě na kafe stál přede mnou zaujímavej cápek, sice trošku narcisní milovník metra, ale měl hypno pohled. A ten zmetek, jenž si dal jablkový džus a Fresh Orange, zablokoval všechny a všechno tim, že nebyl schopnej mít hotovost. Co to je za moresy? Chudák slečna pokladnička, byla z toho taková nesvá. Ale pak mě obsloužila taky, ještě vlastně před mladíkem, neboť já jsem ta šikovnější, co má hotovost (platit 101 Kč v desetikorunách je taky jokingly). Stejně byl hezkej, a proto měl s sebou slečnu, taky hezkou. Ale na naší podívanou na hokej neměli, jen nám ten tác mohla nechat dýl, slečna nambr tů.
:D

Rok neschopnosti

Začalo to úsměvem, hrou, tužkou bodnutou do lýtka, začalo to nevinně. Pokračovalo to utajeně. Nabralo to neuvěřitelý spád. Rozjelo se to eroticky. Skončilo to žárlivostí a pláčem. Neskončilo to. Jelo to dál, neoficiálně, bolestivě. Končilo to výbuchem, polibkem, úsměvem s beznadějí v patách a sliby zoufale se snažícími naplnit se. A pak celé znova, jak koloběh vody. Chvíle žáru střídal mráz. Bolest ustupovala, - lákala mě do pasti, tam opět útočila.
Je to skoro rok, co se horská dráha s dobou trvání blíže neurčenou dala do pohybu. A teď? Brzdí. Nemluví.
Mysl neschopná utéct, srdce neschopné myslet, hlava však schopná cítit. Bolest neoblomná, duše svíjející se v křečích u jeho nohou. Nesklopí k ní oči, arogance mu vládne. Překračuje mě, jak kdyby se vyhýbal psímu exkrementu na chodníku. S odporem, s nevolí, s rozčarováním z překážky v jeho cestě, s nechápavým kroucením hlavy, jak někdo můe být tak... tak sobecký? neschopný?
Plánem tvůrců horské dráhy byl příjemný zážitek, který způsobí dobrý pocit a vzrušující vzpomínky. Zapomněli na kontraindikace: nevolnost, ztráta sebevědomí, nebo naopak přílišný nárůst (?), migrující sebeovládání, nálady jak počasí aprílu.
Bylo to krásný, uděláme tlustou čáru, zůstanou vzpomínky na to pěkný, co bylo. Sweeney byl čára. Křik, nadávky, obvinění derou se na povrch jak láva přespříliš stlačovaná v jícnu vulkánu. Jen lidi nejsou sopky.
Paranoia!!!
Never mind
Bude to dobrý, víra je mrcha přelétavá, ale silná. Prej. Obtěžování je horší. Výslech je složitý. Každý den přináší možnosti, důvody proč nemrznout, ale sálat:)